Proč meditovat?
Proč se vůbec obtěžovat s meditací?
Je určitě mnohem jednodušší usadit se pohodlně do křesla a zapnout si televizi nebo si číst knížku.¨ Proč plýtvat čas a energií, když si můžeme jednoduše užívat?
Tak proč? Odpověď je jednoduchá : Protože jste člověk.
Tato základní skutečnost z vás činí dědice vrozené nespokojenosti s vlastním životem, které se prostě nemůžete zbavit. Můžete ji na určitou dobu potlačit. Můžete ji neustále rozptylovat novými podněty, ale nakonec se ten pocit nespokojenosti zase vrátí, a to obvykle ve chvílích, kdy to nejméně očekáváte. Náhle, zčistajasna si „sednete na zadek“. A uvědomíte si svou skutečnou situaci. A je to tu. Dojde vám, že se svým životem sotva protloukáte. Pravda, nevedete si špatně. Mnohé věci dokážete dotáhnout do konce a na první pohled vypadá vše v naprostém pořádku. Ale období beznaděje a chvíle pocitu vnitřního zhroucení v sobě musíte neustále dusit. Něco je v nepořádku a vy to víte. Ale před ostatními to dokážete skvěle maskovat. Právě v těchto okamžicích beznaděje si uvědomujete, že musí existovat i jiná cesta životem, lepší způsob pohledu na svět, cesta plnějšího prožitku. Občas na ni náhodou vkročíte: dostanete lepší práci, zamilujete se, narodí se vám dítě, na chvíli se věci zdají jiné. Život nabude na bohatosti a pocity špatných časů a jednotvárnosti se rozplynou. Celá struktura vašeho vnímání se mění a vy si říkáte: „Skvělé, dokázal jsem to. Teď budu šťastný/á“. Ale potom se tento pocit vytratí, a to stejně náhle jako se objevil. Zanechá vás pouze s vašimi vzpomínkami a s neurčitým vědomím, že je něco stále špatně. Zažíváte emocionální horskou dráhu a většinu času trávíte dole na dně rampy, v toužebném očekávání výšin. Tak co je špatně? Jste blázen? NE. Jste jen člověk. A trpíte stejnou nemocí, jaká zachvacuje každou lidskou bytost. Je to nestvůra, která sídlí uvnitř každého z nás a má mnoho podob – chronická touha, nedostatek soucitu vůči ostatním včetně těch nejbližších, zablokované emoce a úplná lhostejnost – mnoho, mnoho podob. Nikdo z nás není od těchto pocitů zcela osvobozen. Můžeme je odmítat. Snažíme se je potlačit. Budujeme celou kulturu, abychom tyto pocity skryli. Předstíráme, že nejsou. Rozptylujme svou mysl cíli, plány a úsilím o vylepšení životní úrovně.
Zajděte si na párty či rodinnou oslavu. Zaposlouchejte se do smíchu, do všech těch pronikavých hlasů. Na povrchu jsou šťastné, ale uvnitř jsou sužovány velkým strachem. Ucítíte z nich napětí a tlak. Nikdo z těch lidí ve skutečnosti neodpočívá. Pouze si na to hrají. Jděte na sportovní utkání. Pozorujte fanoušky v hledišti. Všimněte si jejich iracionálních záchvatů zloby. Uvědomte si, jak z těch lidí přímo tryská nekontrolovatelná frustrace, když se ji pokoušejí skrýt za masku nadšení a týmového ducha. Pískání, jekot, bezuzdný egoismus ve jménu oddanosti týmu, opilost, bitky v hledišti – tito lidé se snaží zbavit vnitřního napětí. Určitě to nejsou lidé, kteří by žili v míru sami se sebou. Podívejte se na zprávy v televizi. Zaposlouchejte se do slov populárních písní. Zjistíte, že se jedná o stále opakující témata: žárlivost, utrpení, nespokojenost a stres.
Život se zdá být ustavičným bojem. A jaké je řešení celé této nespokojeností?
Většinou uvízneme v syndromu „ Kdyby“. Kdybych měl víc peněz, byl bych šťastný. Kdybych dokázal najít někoho, kdo by mě skutečně miloval, byl bych šťastný. Kdybych měl pěkné vlasy… a tak dál a tak dále, pořád dokola. Kde se vzaly všechny tyhle hlouposti? A ještě důležitější otázkou je : Jak je můžeme ovlivnit? Zrodily se ze stavu naší vlastní mysli. Je to hluboký, spletitý a vše prostupující soubor duševních schopností, gordický uzel, jehož uzlíky jsme uvazovali jeden po druhém, každý zvlášť. A teď je musíme stejným způsobem zase rozvázat: jeden po druhém. Musíme se naladit na své vědomí, najít každý jeho kousek a vynést ho na světlo světa. Udělat z nevědomého vědomé, pomalu, kousek po kousku. Podstatou našich zkušeností je změna. Změny probíhají neustále. Každý moment v našem životě je následován jiným, nikdy ne úplně stejným. Neustálá změna je podstatou vnímaného světa. Jen co se v naší hlavě zrodí myšlenka, už je pryč. Objeví se další a potom zase zmizí. Nějaký zvuk ohluší váš sluch a po něm nastane ticho. Lidé do vašeho života přicházejí a zase z něj mizí. Přátelé odcházejí a příbuzní umírají. Vaše jmění se zvětšuje a posléze zase zmenšuje. Změna následuje změnu. Nikdy nejsou dvě chvíle naprosto totožné. Na tomto procesu není nic ŠPATNÉHO. Je to přirozenost vesmíru. Ale společnost nás uči velmi zvláštním způsobem, jak na tento proces reagovat. My totiž své zážitky třídíme. Snažíme se zařadit každý vjem, každou duševní změnu z tohoto nekonečného proudu do jedné ze tří kategorií: dobré, špatné a neutrální.
Poté, podle toho , do které kategorie jednotlivý pocit zařadíme, jej dále uchopujeme souborem vnitřních odpovědí, které jsou pro danou kategorií stanovený. Pokud konkrétním zážitek obdržel nálepku „dobrý“ snažíme se ve chvílí prožitku zastavit čas. Vrhneme se na něj, mazlíme se s ním, držíme ho a pokoušíme se ho udržet. Říkejme tomu „duchovní chamtivost“.
Na druhé straně se nachází kategorie špatných zážitků. Když zažijeme něco „špatného“, snažíme se toho zbavit. Odmítáme to, popíráme a chceme, aby to co nejrychleji zmizelo z našeho života. Bojujeme proti vlastnímu zážitku. Nazýváme tento duchovní zvyk „odmítání“. Mezi těmito protipóly se nachází „neutrální“ kategorie. Do ní umisťujeme zážitky, které nejsou ani dobré, ani špatné. Jsou nijaké, neutrální a tudíž nezajímavé. Ukládáme je do neutrální kategorie, abychom je mohli ignorovat a obracet svou pozornost tam, kde se něco děje, jmenovitě do nekonečného kolotoče touhy a odmítání. Takže tato „neutrální“ kategorie postrádá spravedlivý podíl naší pozornosti. Nazývejme tento duševní zvyk „nevědomost“. Přímým výsledkem tohoto šílenství je dokola se opakující cesta do nikam. Jsou z nás lidé, kteří neustále prahnou po potěšení, prchají před bolestí a ignorují většinu svých zážitků. A potom se divíme, že nás život nenaplňuje. V konečném důsledku totiž tento systém vůbec nefunguje. Nezáleží kolik radosti a úspěchu zažíváte. Vždy se najdou i chvíle selhání. Je jedno, jak daleko se vám podaří uprchnout, bolest vás opět dostihne. A v meziobdobí je vše tak nudné, že se vám chce z toho brečet. Mysl je plná názorů a kritik. Postavili jsme kolem sebe zdi a jsme uvězněni ve svých vlastních představách o „dobrém“ a „špatném“. Trpíme.
„Utrpení“, je v buddhismu důležitý pojem. Je to klíčové slovo a pro nás bude zásadní, abychom mu plně porozuměli. Podstatou života je utrpení, řekl „buddha“. Na první pohled se tento postoj může zdát mimořádně morbidní a pesimistický. Dokonce může vypadat nepravdivě. Konec konců si dokážeme vzpomenout na mnoho situací, ve kterých jsme byli šťastni. Nebo snad ne? Vezměte si kterýkoliv moment, kdy se cítíte doopravdy šťastni a podrobte jej analýze. Pod slupkou radosti najdete to zákeřné, vše prostupující podprahové napětí. A nehledě na to, jak skvělá je ta chvíle, víte, že jednou skončí. Nezáleží na tom, kolik jste právě získali, nevyhnutelně to buď ztratíte, nebo strávíte zbytek života střežením získaného a přemýšlením nad tím, jak získat ještě víc. A na konci umřete. Nakonec ztratíte úplně všechno. Vše pomine. Zní to dost bezútěšně, že, Naštěstí to tak není – a to vůbec. Zní to bezútěšně pouze v případě, že na to hledíte z tradičního úhlu pohledu, z pohledu duševní nejistoty. Pod tímto pohledem ale existuje ještě jiná perspektiva, úplně odlišný pohled na svět. Je to situace, ve které se mysl nesnaží zastavit čas, nesvírá naše plynoucí zážitky, neblokuje je ani neignoruje. Je to typ zážitku mimo dobro a zlo, mimo radost a bolest. Je to půvabný způsob, jak vnímat svět. Je to dovednost, kterou se můžete naučit. Není to jednoduché, ale dá se to.
Štěstí a klid jsou základními potřebami lidské existence. Všichni je hledáme. Často ale dochází k jejich překrytí povrchními cíli. Chceme jídlo, sex, zábavu a respekt. Dokonce si říkáme, že představa „štěstí“ je příliš abstraktní. „Podívejte, já jsem prakticky založený, dejte mi dost peněz a já si koupím všechno, co potřebuji “. Naneštěstí tohle ve skutečnosti vůbec nefunguje. Vyzkoušejte každý z těchto cílů a zjistíte, jak jsou povrchní. Například chcete jídlo. Proč? Protože máte hlad. Takže máte hlad – a co? No, vaše představa o tom je taková, že jestliže se najíte, nebudete mít hlad a budete se pak cítit dobře. Aha! „Cítit se dobře“. To je ten pravý pojem. To, co skutečně hledáme, nejsou povrchní cíle. Jsou to pouze prostředky vedoucí ke stále stejnému cíli. To, co skutečně hledáme, je pocit úlevy. Ten přichází, když uspokojíme své momentální potřeby. Úleva, odpočinek, konec napětí. Klid, štěstí – už žádné touhy. Tak co je vlastně štěstí? Pro většinu z nás má myšlenka dokonalého štěstí podobu uspokojení všech chtíčů a kontrolu nad vším..(pěkná hloupost) Jako bychom byli nějaký všemocný císař. Svět by měl dělat to, co chceme my. Ale zopakujme si ještě jednou, že tohle v praxi nefunguje. Podívejte se na slavné osobnosti z historie, které měly takovou moc. Nebyli to šťastní lidé. Určitě nebyli v harmonii sami se sebou. Proč ne? Byli zmítáni touhou kontrolovat svět, což se jim nemohlo nikdy úplně podařit. Chtěli mít kontrolu nad všemi lidmi, ale vždy se našel někdo, kdo jim poslušnost odmítl. Tito lidé například neměli moc nad vesmírem. Trpěli nemocemi. A stejně nakonec museli zemřít.
Nikdy nemůžete dostat vše, po čem toužíte. Naštěstí je tady ještě jiná možnost. Můžete se naučit kontrolovat svou mysl a vystoupit tak z nekonečného kruhu touhy a odporu. Můžete se naučit nechtít to, co jste dosud chtěli. Rozpoznat touhy, ale nenechat se jimi kontrolovat. Neznamená to ani v nejmenším, že si lehnete na zem a necháte ostatní, aby po vás šlapali. Znamená to, že budete pokračovat v žití vlastního života, na první pohled zcela týmž způsobem, ale vy přitom budete na vše hledět z úplně jiné perspektivy. Děláte věci, které člověk musí dělat, ale jste oproštěni od utkvělých a nutkavých mechanismů vlastních tužeb. Něco chcete, ale nemusíte se zas tím štvát. Něčeho se bojíte, ale netřesete se jako osika. Tento typ duševního rozvoje je velmi náročný. Trvá léta. Ale mít všechno pod kontrolou je jednoduše nemožné.
Na chvilku se zastavte a zamyslete se. Klid a štěstí! Není to přesně to o čem je celá naše civilizace? Budujeme mrakodrapy a dálnice. Máme placenou dovolenou, nemocnici, nemocenskou, sociální pojištění a sociální dávky. Vše je zaměřeno na to, aby se každému dostalo trochu toho pokoje a štěstí. Přesto se neustále zvyšuje počet duševních onemocnění a stoupá kriminalita. Něco je špatně. Šťastný člověk nekrade. Někdo, kdo žije v míru sám se sebou, nemá důvod nikoho okrádat, zabíjet, ale to je už extrém. Stačí jen, že smýšlíte o lidech, že jsou zlý a že jin nemůžete věřit. Rádi věříme, že společnost rozvíjí všechny lidské znalosti, abychom všichni dosáhli klidu a štěstí. To ale bohužel není pravda. Začínáme si pomalu uvědomovat, že jsme přecenili materiální stránku skutečnosti na úkor hlubších duchovních hledisek a nyní pouze platíme za tuto chybu. Jedna věc je mluvit o rozkladu morálního a duchovního vlákna v dnešním civilizovaném světě a jiná věc je s tím něco udělat. Musíme začít sami u sebe. Nahlédněte pozorně do svého já, pravdivě a nezaujatě. Každý zažije chvíle, ve kterých si řekne „já jsem vinen“ a „to já jsem ten blázen“. Naučme se tyto momenty rozpoznávat, vidět je jasně, čistě bez odporu. Pomůže nám to dostat se na cestu. V životě nemůžete dělat radikální změny, pokud nevidíte sami sebe takové, jací skutečně jste. Jen co se vám to podaří změny nastanou samy. Nemusíte na nic tlačit, proti ničemu bojovat nebo se podrobovat autoritě. Ale dospět k tomuto bodu není jednoduché. Musíte vidět, kdo jste a jací jste. Bez iluzí, soudů nebo jakéhokoli odporu. Musíte vidět své postavení a svou funkci ve společnosti. Musíte si uvědomit své povinnosti a závazky vůči okolí. Především ale nesmíte zapomenout na zodpovědnost k sobě samému jako k jednotlivci žijícímu mezi ostatními. A konečně musíte vše vnímat jako jeden celek, neredukovaný soubor vzájemně propletených vztahů. Zní to složitě, ale je možné tomu přijít na kloub v jednom jediném okamžik. Duchovní kultivace meditací nezná soupeřů a pomůže vám dosáhnout tohoto typu porozumění a tím také čiré radosti.
Dhamamapada, starý buddhistický text( předjímající o tisíc let Sigmunda Freuda(, říká: „ To, co jste teď, je výsledkem toho, čím jste byli dříve. To, čí budete zítra, je výsledkem dneška. Kdokoli hovoří či jedná s nečistou myslí, za tím jde utrpení jako kolo za tažným zvířetem. Myšlenky očištěné myslí vás budou následovat jako vlastní stín. Nikdo pro vás nemůže udělat více než vaše čistá mysl – ani rodiče, ani příbuzní, ani přátelé, prostě nikdo. Dobře cvičená mysl přináší štěstí “. Meditace je určená k očištění mysli. Očišťuje proces myšlení od takzvaných duševních dráždidel, pocitů jako jsou např. nenasytnost, nenávist a žárlivost. Ty vás udržují v síti emocí. Meditace přivádí mysl do stavu klidu a vědomí, koncentrace a vhledu. Naše společnost klade velký důraz na vzdělání, neboť do něj vkládá značné naděje. Věříme, že znalosti člověka civilizují. Civilizace ale kultivuje člověka pouze na povrchu. Zkuste vystavit „civilizovanou“ osobu stresu války nebo kolapsu ekonomického systému a pozorujte, jak bude reagovat. Jedna věc je podrobit se právu, protože znáte pokuty a bojíte se následku. Něco jiného je ale podrobit se právu díky očištění vlastní mysli od nenasytnosti, která vás nutí krást, pomlouvat atd. Podívejte se na to takhle: Když vhodíte do říčního proudu kamínek, voda omele jeho povrch, ale uvnitř ho nezmění. Vezměte stejný kámen a vystavte ho intenzivnímu ohni v kovárně, kde se úplně roztaví. Celý kámen se tak změní zevnitř i zvenčí. Civilizace mění lidstvo pouze zvenčí. Meditace ovlivňuje člověka stejně jako vysoký žár mění kamínek, zevnitř i zvenčí, skrz na skrz.
Meditace se přezdívá „Velká učitelka“. Je to očišťující oheň, který funguje díky hlubokému porozumění. Čím hlubší je vaše porozumění, tím jste tolerantnější, přizpůsobivější a soucitnější. Cítíte lásku k ostatním, protože je dokážete plně pochopit. Rozumíte jim, neboť rozumíte samy sobě. Podívali jste se hluboko do svého nitra a spatřili své vlastní iluze a prohry, zažili jste soucit sami se sebou. Soucit s ostatními je pro vás přirozený. Ruku v ruce s dosažením dokonalosti v meditaci jde také hluboké porozumění životu a pocit upřímné a nepodmíněné lásky. Meditace se do značné míry podobá kultivaci neobdělané půdy. Pokud chcete z lesa udělat pole, musíte nejdříve vykácet všechny stromy a zbavit se pařezů i s kořeny. Poté půdu zoráte, pohnojíte, zasadíte semínka a nakonec sklidíte úrodu. Pro kultivaci vlastní mysli se musíte nejdříve zbavit různých dráždidel, které vám stojí v cestě – musíte je vytrhnout i s kořeny, aby se nemohla znovu objevit. Poté pohnojíte, tj. nasměrujete energii a disciplínu do duchovní půdy. Nakonec zasadíte semínka a sklidíte úrodu víry, ctnosti, bdělé pozornosti a moudrosti.
Víra a ctnost mají v tomto kontextu zvláštní význam. Buddhismus neprosazuje víru ve smyslu víry v něco, co se píše v nějaké knize připisované nějakému prorokovi. Smysl víry je bližší význam slova důvěra. Je vám jasné, že něco je pravda, protože jste sami viděli, jak to funguje – objevili jste to sami v sobě. Totéž platí i pro ctnost. Není to oddanost rituálům stanovené vnější autoritou. Je to spíš vzorec chování, který jste si zvolili vědomě a dobrovolně, neboť jste rozpoznali nadřazenost nad vaším současným jednáním.
Důvodem k meditaci je osobní proměna. Meditace mění váš charakter. Zvyšuje vaši citlivost, prohlubuje uvědomělost vlastních myšlenek, slov a skutků. Vaše arogance se vypaří a nepřátelství zcela zmizí. Vaše mysl se zklidní a život se zharmonizuje. A tak správně prováděná meditace připraví člověka na životní úspěchy i prohry. Sníží napětí, strach a obavy. Roztěkanost ustoupí a vášeň se zmírní. Věci začnou zapadat na své místo, život přestane být neustálým bojem a stane se hrou.
Meditace umocňuje koncentraci a sílu myšlenek. Kousek po kousku odhaluje funkci vašeho vlastního vědomí. Vaše intuice se zlepšuje. Myšlenky se zpřesňují. Postupně vidíte věci takové, jaké skutečně jsou, bez předsudků a iluzí.
JE TO DOST DŮVODŮ, PROČ SE OBTĚŽOVAT S MEDITACÍ? To sotva. Jsou to pouze sliby na papíře. Je jen jeden způsob, jak se můžete dozvědět, jestli meditace opravdu stojí za to. Naučit se ji správně praktikovat ba pravidelně se ji věnovat. Pustit se do hledání sebe sama.