Karate shotokan
|
Shotokan |
|
|
Zakladatelem stylu Shotokan je Gichin Funakoshi (1869-1957). Gichin Funakoshi postavil za účelem tréninku dojo, kterému dal název Shotokan. A to je zřejmě důvod proč po jeho smrti získalo jeho karate tento název. Sám Funakoshi tvrdil, že není zakladatelem žádného stylu a že karate je pouze jedno. S mírnou nadsázkou se škole Shotokan říká, že produkují "velké bílé pásy" - nejlepší a nejdelší bílé pásy na světě. Prý však její žáci u bílých pásů zůstávají navždy a nikdy nedosáhnou toho, aby jejich bílý pás byl dostatečně dlouhý a mohli se tak začít učit něco zábavnějšího.
Když mistr Funakoshi přišel roku 1922 do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla rozhodně ovlivnit obrat okinawského karate. Na Okinawě bylo až do tohoto okamžiku běžné zakládat vlastní styly výběrem metod z hlavního systému, které se pak sami považovali za důležitější než hlavni systém. Tak vzniklo Okinawate z nesmírného množství metod a technik, takže nebylo pro žádného jednotlivce možné je všechny ovládnout. Mistr Funakoshi patřil k velkým expertům okinawského bojového umění. Více než třicet let byl žákem Shorin-ryu. Cvičil nejprve pod vedením mistra Itosu a Azato styl Shuri-te a potom pod vedením mnoha mistrů (viz Matsumora Niigaki) Tomari-te. Znal nesmírný rozsah Okinawa-te lépe než kdokoli jiný a věděl o nedotknutelnosti hlavního systému. Ve školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata. Podle toho na co kladl těžiště učitel školy. Nikdo se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se pouze doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké pestrosti možností. Prostřednictvím dlouholetého výzkumu okinawských systémů měl mistr Funakoshi hluboký pohled do možností, které v nich byly obsaženy. Když ale přišel do Japonska, narazil na novou mentalitu, která znemožňovala učení bojového umění podle starých okinawských vzorů. V Japonsku právě probíhal proces odlučování bojových umění od tradice a bylo nabízeno jako konzumní zboží, protože tím bylo možné dosáhnout rychlejšího šíření a přirozeně i osobní výhody. K tomu bylo potřeba vytvořit pevně ohraničený, konkurenceschopný styl, který by byl střižený pro potřeby trhu a který by vydržel konfrontaci s jiným stylem. V tomto změněném pojetí začal mistr Funakoshi v Japonsku vyučovat. Od začátku bylo jasné, že nemůže své japonské žáky nadchnout tím, co doposud platilo v okinawském karate. Moderní Japonci hledali návaznost na konzumně orientovaný svět a byli sžíráni touhou nahradit kvalitu kvantitou. Karate jako cesta mohlo v té době v Japonsku jen těžko přežít. Potřebovalo sportovní aspekt - soutěž - vnější přitažlivost.
Mistr Funakoshi se tomu dlouho bránil, protože tušil, že by tím karate mohlo ztratit svůj obsah. Hledal možnosti, které by mu dovolily obojí spojit do jednoho. Nejvýznamnější novotou bylo, že nakonec dovolil, aby do cvičení byly zařazeny kromě Kata-bunkai Kata-kumite i jiné formy kumite, které se postupem staly pevnou součástí tréninku. Tak vzniklo nejprve Gohon-kumite a Sanbon-kumite, potom Kihon ippon-kumite, Jiu ipponkumite a nakonec Jiyu-kumite. Také mistr Funakoshi od začátku usiloval o učební systém, který by zajišťoval v budoucnu přístup ke karate jako celku, ale aby byl ve svém rozsahu natolik omezený, aby cvičení nevyústilo v pouhé úsilí o formu. Okinawskou metodu - nechat žáky cvičit tři roky stejná kata - nebylo v Japonsku možné zavést. Trvalo téměř 15 let, než se mistr Funakoshi konečně rozhodl zredukovat ve své škole kata. Ve své první publikaci (Ryukyu Kempo Karate, 1922) popisuje ještě kata Pinan 1-5, Naihanchi 1-3, Bassai sho, Kushanku-dai, Kushanku -sho, Gojushiho, Sesan, Chinto, Chinte, Jiin, Jion, Jitte, Wanshu, Wandau, Rohai, Jumu, Wando, Sochin, Niseshi, Sanseru, Suparinpei, Wankuwan, Kokan a Unsu. Toto je pestře namíchaný systém, ve kterém jsou zahrnuty všechny okinawské školy, ale jako učební metoda to bylo příliš široké. Teprve ve své poslední knize ustanovil Funakoshi pevně ve svém systému počet kata na 15. V tomto systému použil Heian-Kata k výuce stupňů Kyu (v té době bylo 5 Kyu stupňů) a Tekki-kata k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky. Bassai a Kanku se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému.
Hangetsu převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei. Empi měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbání se a rychlost, zatímco Jitte principy obrany (práci svalů při obraně, spojené s tokem energie a postojem). Jion učí přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu, zatímco Gankaku obsahuje psychologický aspekt bojovníka se Zanshin (duchapřítomnost), Yomi (předvídání) a Suki (využití šance). Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému a jeho žáci měli šance se rozvíjet v libovolném směru, až se sami stanou zkušenými mistry. Jeho vyučování se v podstatě skládalo z kata a bunkai a stavělo na principech okinawského Shuri-te školy mistra Itosu. Aby dovedl techniky k dokonalosti, nechal cvičit Kihon a práci s Makiwara. Z velkého množství bodů na těle (Kyusho) vybral ty, které bývají napadány v kata typických pro styl, a sestavil je do systému, který nazval Jintaikyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v Kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (Kime).
Shotokan-ryu, jak se dnes na celém světě cvičí, je ale úplně jiný styl, než jaký učil mistr Funakoshi po svém příjezdu do Japonska. Mistr Funakoshi učil téměř 20 let Shuri-te, věrně podle principů školy Itosu. Výchozím bodem pro změny stylu, které proběhly v roce 1938 byla pravděpodobně Matsumorova škola v Okinawě. Matsumora Sokon byl válečník vysokého řádu a velká osobnost v okinawském karate. Byl blízký důvěrník okinawského krále a často jezdil v jeho pověření do Kyusku, kde učil bojové metody Satsuma-Samurai styl meče Jigenryu. Ví se, že Matsumura cvičil ve své vlastní škole Jigen-ryu a že tento samurajský styl významně ovlivnil jeho karate. Je pravděpodobné, že vliv Jigen-ryu na Matsumurovu školu dal vzniknout koncepci bojového umění, která se na Okinawě udržovala v tajnosti a byla předávána jen po vnitřní linii. Vnitřní linie této koncepce probíhá od Matsumury přes Azata k Funakošimu.
Osobností Matsumurovy školy byli mistři Itosu Anko a Azato Anko Itosu byl osobním sekretářem krále Ryukyu, měl však v Shuri soukromou školu, ve které se učil velký počet žáků bojovým uměním. V této škole bylo Shuri-te dovedeno k dokonalosti a do té formy, jakou dnes známe z okinawských škol. Tento styl také učil mistr Funakoshi, když přišel do Japonska. Dnes je v Japonsku zastoupen v Shito-ryu. Mistr Azato byl Tonochi (statkář) s vysokými úřady u královského dvora a oproti Itosu byl bohatý muž. Na Okinawě byl téměř malý Shogun a nepovažoval za nutné učit bojová umění za peníze. Neměl žádnou školu, přijímal pouze soukromé žáky a protože měl málo žáků (kromě Funakoshi Gichin ještě jen Ogusuku Chogo) hraje dnes v bojových uměních téměř podřadnou roli. Přesto byl mistr Azato jeden z dědiců Matsumura-ryu, které se genealogicky přeneslo přes Matsumura k Hohan Soken na Kuda Yuichi. Bezpochyby byl Anko Azato velkým "mistrem ve stínu" v generaci po Matsumurovi, neboť on byl jedním z následovníků Matsumurova Shorin-ryu Gokoku-an Karate. Tento styl se zásadně odlišoval od školy Itosu, která ovlivnila téměř všechny následující okinawské mistry Shuri-te. Anko Azato naproti tomu nikdy nevyučoval veřejně. Co skutečně vyučoval ty nemnohé vyvolené, kteří mohli být jeho žáky, zaměstnává dodnes mnoho badatelů v Japonsku. Jisté je, že škola Itosu se odchýlila od stylu Matsumury a rozvíjela svou koncepci na vlastních základech (Itosu následoval učení Guskuma), která určovala všechny následující Shuri-te styly. Přesto není moderní Shotokan-ryu podobné žádnému z těchto stylů. Mistr Funakoshi se učil převážně u Azata. U Itosu byl pouze hostujícím žákem. Když ale odešel do Japonska, zastával téměř 15 let bezvýhradně Shuri-te Itosu. Proč to dělal, dnes nikdo neví. Někteří se domnívají, že dnešní Shotokan-ryu, o kterém se říká, že ho založil Yoshitaka Funakoshi (syn mistra), vznikl mnohem dříve v Matsumurově škole a byl dál rozvíjen prostřednictvím Azato Anko. Historie vzniku dnes známého Shotokan-ryu zůstává tedy stále neosvětlena. Tento styl není očividně postaven na základech okinawského Shuri-te, používá ale formálně kata tohoto stylu. Ale technické základy spočívají na jiném principu. Způsob, jakým jsou v dnešním Shotokan vystavěny techniky a jakým se používá v pohybu bioenergie, je zcela jiný, než ve všech známých stylech.
Mnozí experti beroucí v úvahu názor mistra Funakoshiho, že karate může být zneužito k agresi se dnes domnívají, že nechtěl vyučovat v Japonsku Azatův systém zdůrazňující boj a místo toho se uchýlil k Shuri-te mistra Itosu. Aby ale dosáhl tradiční systém Azata, předal ho dál svému synovi Yoshitakovi, o kterém dnes panuje mnoho nejasností a protichůdné názory. Yoshitaka byl v Japonsku politicky činný a kromě toho ctižádostivý muž. Když v roce 1939 spolu se svým asistentem Egami Shigeru Hironishi Genshin převzal vedení tréninků v Shotokan-dojo, začal přenášet do stylu nové elementy, které silně změnily stávající tréninkové základy. V Egamiho "The way of Karate" se lze dočíst, že mezi otcem a synem panovala proto nejednotnost. Pod vedením Funakoshi Yoshitaka, Hironishi Genshin, Shimoda Takeshi a Egami Shigeru vznikl v letech 1939 a 1943 proto nový styl. Mistrovští žáci Funakoshiho, především Yoshitaka, změnily základy Itosu Shuri-te a vyučovali koncepci stylu, která není známá v žádném z dnešních stylů karate. I když se dnes již formálně o tomto stylu, později známém jako Shotokan-ryu předpokládá, že ho vytvořil Yoshitaka, experti jsou jednotní v tom, že to byl styl Azata, který Yoshitaka v roku 1939 zavedl. Jisté je, že Shotokan karate styl vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům karate. Na Shorin-ryu a Shorei-ryu je zřetelně vidět čínský vliv. Jasně je to vidět např. na stylu Shito-ryu, který je postaven na škole mistra ltosu. Mabuni učil nejprve pod vlivem Higashionova Naha-te, přesto Hygashionovy učební metody byly extrémně tvrdé a říká se, že Mabuni nemohl styl zvládnout. Když se dověděl, že v Itosu škole je to lehčí, změnil styl. Shorei kata Shito-ryu jsou mnohem měkčí než originální. Chybí jim v mnohém ohledu velká síla, kterou např. ukazuje Goju-ryu. Shori kata v Shito-ryu se z hlediska formy podobají kata Shotokan-ryu, neboť obě pocházejí ze školy Itosu, přesto jsou základy pohybu zcela odlišné. Yoshitaka se mohl naučit styl Ataza jen od svého otce. Když se ale škola Shotokan dostávala do stále většího tlaku armády, která od všech Budo-škol požadovala účinné koncepce boje na blízko, rozhodl se Yoshitaka dát svůj styl vojsku k dispozici. Spolupracoval s armádou. Působil na jedné škole pro výchovu špionů a vychovával speciální oddíly pro boj zblízka a piloty Kamikadze.
V rodokmenu původního Shotokanu se jako první objevují jména přímých žáků mistra Funakoshi, jako Funakoshi Yoshitaka, Gimma Makoto, Egami Shigeru, Shimoda Takeshi, Otsuka Hironori, Hironishi Genshin, Noguchi Hiroshi aj. Mnoho dnes známých mistrů Shotokanryu JKA, jako Nakayama Masatoshi, Nishiyama Hidetaka, Oshima Tsutomu aj. jsou Funakoshiho žáci z poslední gemerace Shotokan-dojo, tzn. že byly vychováni Sempai Shotokanu. Mezi Funakoshiho žáky vznikly různé směry, např. Ohtsukovo Wado-ryu, Yoshitakův Shotokan, Egamiho Shotokai nebo Nakayamův Shotokan. Ze všech těchto směrů je pouze Shotokai postaven na ideologii mistra Funakoshi, i když se technicky vzdálil jak Funakoshiho Shurite, tak i Yoshitakovu Shotokanu. Kase Taiji byl vyučován Hironishi Genshin, jedním z nejstálejších opor tradičního Shotokanu, ze seskupení kolem Yoshitaky. Nakayama a Nishiyama, spoluzakladatelé JKA neměli vždy stejného učitele, ale převážně je ovlivňoval Seigo Tagaki. Mistr Oshima pracoval pod Egami Shigeru a Noguchi Hironishi, kteří také pocházeli z Yoshitakovy skupiny. Funakoshiho poznali teprve když už byl mistr starý . Jeho listina k 5. Danu byla nejvyšší a jedna z posledních, které mistr Funakoshi udělil - z tohoto důvodu mnozí experti Shotokanu dále odmítají přijímat vyšší hodnocení. Shotokan karate je díky činnosti JKA nejrozšířenější styl na světě i když jeho organizace (JKA a FAJKO) ne vždy usilovali o jednotu smýšlení. Název byl odvozen z nápisu na dveřích v prvním Karate-Doju mistra Funakoshi a JKA ho prohlásil za oficiální označení stylu.
Funakoshi Yoshitaka, který byl hlavně odpovědný za změny Shuri-te v moderní Shotokan-ryu, zemřel roku 1945 na tuberkulózu. Mistr Funakoshi, kterému bylo téměř 70 let, se stáhl z vedení tréninku. Po válce (r.1945) převzali Yoshitakovi asistenti, Egami Shigeru a Hironishi Genshin - nejpokročilejší mistři Shotokan-ryu, vedení stylu. Staré Shotokan-dojo bylo zničeno a členové znovu cvičili na šesti univerzitách, na kterých mistr Funakoshi dříve vyučoval: Hosei, Waseda, Takushoku, Keijo, Sanshu a Chuo. Mistři starší generace ze Shotokanu (Shoto-domu) vedli vyučování na těchto univerzitách a pod vedením Egamiho a Hironishi se sloučili do asociace, která se všeobecně označuje jako Shotokai (Shoto sdružení). Vyučovali na univerzitách Yoshitakovo karate na tradičních základech, tak jak byly předávány mistrem Funakoshi a jeho synem. Roku 1946 se ale vrátil z Číny Nakyama Masatoshi a začal na univerzitě Takushoku propagovat svoje myšlenky, přeměnit karate v závodní sport. Nakayama Masatoshi začal s karate na univerzitě Takushoku roku 1932, u mistra Funakoshi zůstal ale pouze 4 roky, neboť roku 1937 odjel do Číny a vrátil se teprve roku 1946. Karate v Shotokanu se prostřednictvím Yoshitakovy iniciativy změnilo a Nakayama byl neznámý. Karatisté starší generace Shotokanu jako Funakoshi Yoshitaka nebo Shomoda Takeshi dosáhli mezitím vysokého mistrovství, ale také žáci z Nakayamova ročníku jako Hironishi Genshin, Egami Shigeru, Noguchi Hironishi, Nishiyama Hidetaka nebo Obata Isao byli uznávané veličiny Shotokanu. Protože žádný ze starých Sempai (vedoucích cvičitelů) nebyl už na živu, převzali vedení tréninků se souhlasem mistra Funakoshi Hironishi Genshin a Egami Shigeru. Když se Nakayama vrátil z japonsko-čínské války, byla v nově založeném Shotokan-ryu celá řada mistrů vynikající úrovně. Protože jim šel z cesty, naučil se od některých karatistů na univerzitě Takushoku nový styl, z nichž se zvláště Minoru Miyata (jeden ze žáků Funakoshi Yoshitaky a Hironishi Genshin) snažil vyučovat Nakayamu Masatoshi změny. Krátce nato začal na univerzitě Takushoku rozvíjet koncepce bojového karate. Tyto snahy byly nejprve ze strany většiny učitelů Shotokanu zesměšňovány. Přesto se mu podařilo získat pro svůj plán některé mistry Shotokanu, mezi nimi Nishiyama Hidetaka a Obata Isao. Spolu s nimi založil roku 1949 JKA (japonskou organizaci karate). Cílem této organizace bylo vypracovat systém pravidel pro závodní karate a vyškolit instruktory pro závody v karate, kteří měli následně tuto koncepci šířit. Po mnohých těžkostech se podařilo Nishyamovi Hidetaka uvést v život kurs instruktorů JKA a obsadit ho výběrovými sportovci. Nishiyamova rodina byla v japonské veřejnosti vysoce ceněna a on sám byl vynikající mistr karate. Díky vážnosti a Nishiyamově velkému vlivu prohlásili dokonce učitelé jako Yamaguchi Gogen nebo Otsuka Hironori, že jsou připraveni tam učit. Mistr Funakoshi, který byl také tázán, svou pomoc JKA odmítl. Hlavní zásluhu na výchově této elitní skupiny měl bezpochyby Nishyiama Hidetaka, který je právem počítán k největším poválečným učitelům karate. Nishyiama byl také v padesátých letech nejvýznamnější osobností JKA, jako učitel předčil Nakayamu a v Japonsku byl kultovní osobností. Později, když se stal vedoucím instruktorem JKA Nakayama, Nishyiama zůstal nadále uznávanou autoritou a nakonec se uchýlil v r.1960 do USA, aby šel z cesty hrozícímu konfliktu s Nakayamou. Sportovně profesionálním tréninkem, který byl v tomto kursu veden, si JKA vybudovala přední postavení a začala na následujících japonských mistrovstvích získávat všechny tituly. Členové mnoha univerzitních dojo byli nadšeni výkony mladých instruktorů JKA v závodech a přidávali se k nim. JKA nabízela tyto vynikající trenéry oproti úhradě univerzitám jako učitele a slibovali úspěchy na všech závodech. Kluby, ve kterých vyučovali instruktoři JKA, byly skutečně na závodech úspěšnější. Mnoho univerzit se stalo poté členy JKA a nechávaly se vychovávat jejími členy. Tímto způsobem se JKA pomalu rozšiřovala po celém univerzitním a vysokoškolském karate Japonska. Jenom dvě univerzity v Tokiu - Waseda a Keio si uchránili svoji nezávislost, neboť zde učili bývalí cvičitelé staré Funakoshiho školy za podpory mistrova nebojovného karate (dnes SHOTOKAI). Byli však izolováni šířící se politikou JKA. Protože vedení univerzit ve Waseda a Keiyo odmítlo členství v JKA, dostali všichni studenti těchto univerzit roku 1955 zákaz tréninku v klubech JKA. Roku 1955 převzal Nakayama Masatoshi celkové vedeni JKA a Masatomo Takagi, Nakayamův spolužák z univerzity Takushoku, se stal jejím ředitelem. Díky tomu mohla JKA roku 1964 opustit své malé Yotsuya-dojo a nastěhovala se do starého Kodokanu. Představení JKA ale snili o tom, prosadit svoji koncepci závodního karate na mezinárodní úrovni. Už roku 1957 byl Mikami Takauki vyslán jako instruktor JKA na Filipíny a roku 1958 šel Hirokazu Kanazawa na Hawai, aby zřídil první zastoupeni JKA na americké půdě. Od roku 1960, poté co Nishiyama odešel do USA, učili v JKA závodní karate. Mnozí tito vysoce hodnocení mistři karate ztratili časem své nadšení pro JKA a začali samostatně hledat kořeny pravého Karate-do.
Shotokan Karate je dnes závodní styl, který z větší části obsahuje Yoshitakovy techniky. Shotokan-ryu má nejobsáhlejší a nejlepší technickou literaturu, neklade však žádnou důležitost na výchovu karatistů ve smyslu Do. Toto a některé další nejednotnosti vedly k roztříštění velké Shotokan JKA a ovlivnily vznik okolo roku 1970 mezi jinými i SKI, která nově celosvětově organizovala pod vedením mistra Kanazawa Shotokan-karate, a která brala zřetel na některé nové aspekty. Mocenské poměry uvnitř Shotokan-ryu v současné době odpovídají rozdělení na více federací a jejich pilotní organizace, jejichž snahou je získat vedení. Téměř ve všech zemích rozšířili instruktoři JKA s úplatnou perfektností pohyby Shotokan-ryu, ale přesto se mezitím scéna roztříštila do neprůhledného chaosu. | |||||
1. Heian - shodan Hlavním důvodem, proč Funakoshi z celkového množství přibližně 100 kat na ostrově Okinawa vybral pro školu SHOTOKAN pouze 26 byla nejspíš prostá skutečnost, že většinu těchto kat neznal. Není totiž v možnostech člověka obsáhnout všechno vědění, které je k dispozici. Zatímco JKA instruktoři dodnes cvičí všechny tyto kata, následovníci Funakoshiho pod hlavičkou frakce SHOTOKAI uznávají jako základ své výuky pouze 15 původních Funkoshiho kat obsažených v Karate-do Kyohan. Obě frakce se přitom považují za následovníky Funakoshiho, protože v obou organizacích Funakoshi vykonával funkci hlavního instruktora.
Shoto-kai je označení pro tradiční dědictví bojového umění Mistra Funakoshiho, které po jeho smrti v roce 1957 převzal jeho nejstarší žák Shigeru Egami a do své smrti v roce 1981 je dál rozvíjel věrný mistrově pojetí a metodě. Spolu s Genshin Gironishi stál mistr Egami v popředí stylu a rozvíjel ho dál v tradiční linii. Následoval tak výslovné přání mistra Funakoshiho, podle něhož bylo bojové závodní karate v organizaci Shoto-kai (Nikou Krate-do Shotokai) zakázáno. Principy Shotokai - karate jsou shrnuty v Egamiho knize „The Heart of Karate-do" a splývají s doplňky a vysvětlivkami z Funakoshiho Karate-do Kyohan, jejichž autorská práva jsou ve vlastnictví rodiny Egami. Funakoshiho knihu přeložil do angličtiny Tsutomu Oshima, dnešní představený Shotokai. Shotokai je jméno jedné z organizací založené v roce 1935 na materiální podporu jejich mistra. Po válce byl mistr Egami, ktery" se významně podílel na založení Shotokai prvním asistentem mistr Funakoshiho a tím nejvýznamnějším zástupcem jeho učení. Poté co mistr Funakoshi zemřel, byl Shotokai v r.1958 nově organi zován. Mistr Genshin Hironishi se stal jeho prezidentem a mistr Shigeru Egami jeho šéfinstruktorem. Toto se stalo po dohodě s rodinou Funakoshi. Tato organizace se zformovala jako tradiční dědictví Funakoshiho a protiklad JKA, která vyučovala Shotokan karate v závodním pojetí. V letech 1958 - 1961 prováděl mistr Egami důležité zkoumání výcviku. Byl považován za ochránce a pokračovatele Funakoshiho učení a všechno jeho úsilí bylo poplatné snaze ještě víc prohloubit mistrovo učení. V tomto duchu zcela odmítl ten druh karate, který hájili mistři JKA a prohlásil je za velice vzdálené od původního učení. Proto například stále kritizoval vývoj technik, které byly prováděny se stále větší silou. Techniky mistra Funakoshiho byly vždy uvolněné a měkké. Egami také nikdy neakceptoval zápas, protože byl v rozporu s duchem Karate-do a protože zápas přesouval cvičení v doje stále vice směrem k síle a napětí. "Tělo, je omezené, ale duch může,jit steile dál", byla jeho zásada. Hlavni myšlenka jeho karate byla učit kumite (předepsané jako volné) jako hledání harmonie mezi dvěma partnery a ne jako egoistické přání toho druhého porazit. |
